Co jste nevěděli o Lékařství a léčitelství v českých zemích?

Otázky a odpovědi pro návštěvníky – děti

1.      Kdo v minulosti léčil?

Od středověku do 19. století léčili univerzitně vzdělaní lékaři, ale bylo jich velmi málo. Mnohem víc bylo řemeslně vyučených chirurgů, ranhojičů, kýlořezců a kamenořezců, okulistů, porodních bab, bradýřů a lázeňských praktikujících drobnou chirurgii. Na venkově léčili bylináři, mastičkáři, zaříkávači a napravovači.

2.   Co je to herbář? Vyjmenuj alespoň jeden významný starý herbář.

Herbář je soupis léčivých rostlin s jejich použitím a později i s jejich vyobrazením.

Jeden z prvních herbářů u nás (15. století) sepsal latinsky Křišťan z Prachatic. První česky tištěný je Černého herbář (16. století). Vrcholem české botanické a lékařské literatury je Mattioliho herbář s vyobrazením rostlin (16. století). Zejména v lidovém prostředí vznikaly rukopisné herbáře, které bývaly opisy starších herbářů a do nichž zaznamenávali hospodáři své zkušenosti (18. a 19. století).

3.      Co je to „svatojánská postýlka“?

Svatojánská postýlka se stlala v předvečer Jana Křtitele (24.6.) v Podkrkonoší a Pojizeří. Pod stůl ve světnici se položilo devatero kvítí (mateřídouška, máta, meduňka, kopretiny, tužebník, vachta, třezalka neboli svatojánské kvítí a další). Na ně se položily svaté obrázky, zejména sv. Jan. Stůl se překryl ubrusem sahajícím až k zemi. Svatý Jan měl v postýlce přespat a posvětit ji a děti tam ráno nalezly cukroví, svatojánský chleba nebo drobné mince. Byliny zůstaly pod stolem až týden, usušily se a odvarem se léčil dobytek i lidé.

4.      Směli středověcí lékaři operovat? Proč?

Středověcí lékaři nemohli operovat, neboť církevní koncil ve 12. století zakázal duchovním praktikovat chirurgii, tedy krvavou medicínu. Většina lékařů byli zároveň kněží, a tak se chirurgie na staletí oddělila od medicíny a stala se doménou řemeslně vyučených ranhojičů, chirurgů, lazebníků, felčarů i katů. Pouštěli žilou, odstraňovali močové kameny a kýly, léčili vyrážky a vředy, aplikovali klystýry a trhali zuby. V 19. století došlo k zrovnoprávnění a včlenění chirurgie do medicíny.

5.      Co je to amulet a k čemu sloužil? Umíš nějaký amulet popsat?

Amulety bývaly drobné předměty (přívěsky, kousky organických i anorganických látek, proužky papíru popsané i potištěné úryvky z bible), které člověk nosil při sobě po celý život nebo jen v nemoci, těhotenství či šestinedělí, popřípadě při výjimečné události, jako svatba nebo porod. Amulet měl chránit vlastníka před zlými silami, nemocemi a neštěstím, čarodějnicemi, náhlou smrtí i živelnou pohromou. Amulety mívaly též podobu světců. I předměty osobní zbožnosti – například růžence – bývaly užívány jako amulety.

Amulety složené v látkovém nebo kovovém pouzdře skrývaly aršík papíru s rytinami světců a drobné předměty jako kousky půdy a bylin z posvátné země, drobné medaile a přívěsky, křížky, polykací obrázky, kousky vosku a kůstky zvířecí i lidské. Vyráběli je mniši a řádové sestry ve specializovaných dílnách. Zvlášť účinné byly amulety dotýkané ostatky světce nebo získané a posvěcené na poutním místě.

Amulety „délka Ježíše Krista a Panny Marie“se vztahovaly k předpokládané výšce jejich těla a měly mít i jejich moc. Sloužily k ochraně proti zlému, proti pomluvě, ohni i jako domovní požehnání. Byly to papírové nebo hedvábné proužky popsané a potištěné modlitbami, iniciálami a magickými znaky.

6. Kdo trhal na vesnici zuby?

Většinou kovář.

7.    Vyjmenuj pět neobvyklých věcí, které se v minulosti používaly k léčení.

Netopýři, mumio, bezoár, roh z „jednorožce“ - tedy kytovce narvala, španělské mušky, různé druhy žluči, krve a sádla (psí, jezevčí, medvědí i husí), dále hadí maso, tvaroh, bílek z vejce, pavučina, výměty a další.

8.    Kdy se u nás začalo očkovat?

U nás proběhlo první očkování v Brně již roku 1800, krátce poté v Praze, a to proti neštovicím. Zůstalo však dlouho kontroverzní, a to i mezi lékaři. Císařovna Marie Terezie, která sama neštovice prodělala, variolizaci propagovala osobním příkladem a v roce 1768 nechala očkovat své děti.

9.    Znáš nějakého svatého, který ochraňoval proti nemocím?

Všeobecnou úctu projevovali věřící Panně Marii a Ježíši Kristu. Další svatí uzdravovali a ochraňovali před jednotlivými nemocemi. Např.: Šebestián (patron umírajících; ochránce proti moru a proti nemocem dobytka), Blažej (patron lékařů; ochránce domácích zvířat a koní; je vzýván proti bolestem v krku, nemocem měchýře, krvácení, bolestem zubů, proti moru; je jedním ze 14 pomocníků), Veronika (patronka za dobrou smrt; při těžkých zraněních a krváceních),  Agáta (ochránkyně proti rakovině prsu, proti zánětům, popálení a horečce),  Apolena (proti bolestem zubů), Vít (patron lékárníků; proti padoucnici, posedlosti, hysterii a křečím; proti očním a ušním chorobám; jeden ze 14 pomocníků), Rozálie (proti moru), Jan Křtitel (patron domácích zvířat, ovcí a jehňat; proti padoucnici, bolestem hlavy), Petr a Pavel (proti ušním nemocem, horečce a křečím, proti hadímu uštknutí), Kryštof (proti chorobám očí, bolestem zubů a ranám), Jakub (patron lékárníků a drogistů; proti revmatismu), Anna (za šťastný porod), Roch (patron nemocných a nemocnic, lékařů, lékárníků, chirurgů; proti moru, proti nákazám, choleře, chorobám nohou a kolenou), Kosma a Damián (patroni lékárníků, lékařů, chirurgů, drogistů, zubních lékařů, holičů, lékařských fakult; proti nemocem koní; proti vředům, proti epidemiím), František z Assisi (proti bolestem hlavy, proti moru), Karel Boromejský (patron proti moru), Leonard (Linhart) (patron dobytka a koní; proti bolestem hlavy a duševním chorobám), Kateřina (patronka nemocnic; při migréně a bolestech), Barbora (patronka umírajících, proti horečce, moru a proti uštknutí hady a štíry), Lucie (patronka slepců, nemocných dětí; proti očním chorobám), Štěpán (patron koní, proti bolestem hlavy, kamenům).

Otázky a odpovědi pro návštěvníky - pokročilí

1 Jak vysoký byl Ježíš Kristus? Proč je to důležitá otázka?

2 Co spojuje Paracelsovy „arkána“ a počátky moderní imunologie?

3 Čím léčili za epidemie v 19. Století choleru homeopaté a čím oficiální medicína?

4 Kdy u nás začalo očkování a proti čemu?

5 Co byste našli ve svatojánské postýlce?

6 Čím mohl Paracelsus léčit zuby – a proč?

7 Odkud k nám domů přišlo horské sluníčko? K čemu se používalo?

8 Proč nesměli středověcí lékaři operovat ?

9 Čím se lišila brašna porodní báby od brašny lékaře- porodníka?

10 Co byla muří noha a proč se kreslila?

11 Co obsahovaly renesanční herbáře a které významné znáte?

12 Co je to dryák?

13 Jaké jsou symboly lékařského a ranhojičského povolání?

(1)

Skutečnou výšku Ježíšovu ovšem neznáme. Tradičně jí má odpovídat výška sloupu v římské bazilice Sv. Jana v Lateráně, 178 cm; také postava na Turínském plátně, považovaná za otisk jeho těla, měří kolem 174 cm. „Skutečné délky Ježíše Krista“ i Panny Marie, pásy papíru či hedvábí plné modliteb a obrazů Ježíše či Marie v délce jejich těla, částí jejich těla nebo v délce zlomků (1/4, 1/16 apod.) těchto rozměrů nosili v záňadří, četli dokola a věšeli nad dveře jako domovní požehnání, zejména v zemích německého kulturního okruhu včetně Čech, a to zřejmě již od raného středověku. . „Délky“ sloužily k ochraně proti zlému, proti pomluvě, ohni i nepříznivému počasí. Vycházely z představy, že skutečný rozměr svatého předmětu či osoby jej mohou „zastoupit,“ mají podíl na jeho moci. Délky „délek“ vycházely z délky hrobu, navštěvovaného během křížových výprav, z lateránského sloupu nebo slavných vyobrazení. Církev sama je považovala za pověrečné a zakazovala je.

(2)

Paracelsus a jeho následovníci syntetizovali látky, „arkány“, specificky účinné na tu kterou nemoc, včetně anorganických solí arzénu, rtuti a dalších kovů. Pokud byly určité rostliny od stvoření určeny k léčbě té které nemoci – a jejich tvar to naznačoval – o to spíš musel mezi statisíci možných sloučenin existovat lék přesně namířený na každou z mnohem menšího počtu chorob. Když na přelomu 20. Století zkoumal Paul Ehrlich (1854–1915) sloučeniny, které cíleně zasahují a ničí právě a pouze spirochéty syfilis, vycházel z podobné představy: i termín „magické kulky“ je alchymického původu. Ehrlichova práce založila moderní imunologii.

(3)

Až do objevu antibiotik léčiva na choleru neexistovala: proti choleře se dalo bojovat kombinací hygienických opatření a zavodňování pacienta, zničeného úpornými průjmy. Ještě během cholerové epidemie 19. Století však klasická medicína nasazovala tradiční prostředky – emetika, projímadla a klystýry k „pročištění“ – které pacientovi jen přitížily. Homeopatičtí lékaři nasazovali malé dávky kafru, mědi a kýchavice (camphor, cuprum, helleborum): ať už byly účinné či nikoli, znamenalo to ústup od drastických metod a tím pomoc pacientovi. Pro homeopatii byly tyto výsledky výbornou reklamou. 

(4)

Variolizace, očkování proti pravým neštovicím (variole) lymfou z neštovic nemocných je známo již ze starověké Číny: v Evropě se rošířilo počátkem 18. Století a řada aristokratických rodin je příkladem propagovala. V Rakousku i v Čechách se rozvíjelo pomalu, ač i císařovna Marie se na propagaci podílela a r. 1768 nechala očkovat své děti. Prosadilo se až – mnohem bezpečnější – očkování kravskými neštovicemi, u nás v očkoval dr. Karl Bauer v Praze a dr. Anton Josef Carl v Brně r. 1800.

(5)

Svatojánská postýlka, stlaná pod stolem, v pekáči či ošatce v předvečer Jana Křtitele (24.6.), je specifikem podkrkonošského a pojizerského bylinářství. Podle lidové interpretace v ní „byl“ především sv. Jan, který v ní měl přespat a posvětit ji: v „postýlce“ z bylin byly svaté, především svatojánské obrázky. Pro děti byly do bylin vloženy perníčky, svatojánský chleba nebo drobné mince. Nejdůležitější jsou však byliny: postýlka se stlala z devatero kvítí (kopretin po obvodu postýlky, mateřídoušky, máty, meduňky, tužebníku, vachty, třezalky - svatojánského kvítí – ale i libečku, jitrocele a dalších) .  

(6)

Podbílkem, parazitickou bylinou (Lathraea squamaria), jejíž květy připomínají zuby. V některých jazycích jí to dalo jméno: anglické toothwort, české babí zub či zubovník. Starověká představa, že podobnost (tvar či barva) léčebného prostředku a příznaku nebo nemocného orgánu naznačuje lék, přetrvala v medicíně i lidových představách. Paracelsus (1493-1541) ji zpracoval do „učení o signaturách“: svět byl stvořen jako systém znaků, odkazů mezi nemocemi a léky. Prostřednictvím herbářů se vracela i do lidového prostředí.

(7)

Horské slunce, ultrafialová lampa z křemenného skla, bylo vyvinuto roku 1904 a využito k rekonvalescenci vojáků z 1. světové války. Lékaři, nemocnice i lázně jím pak léčili kožní onemocnění, nedostatek vitamínu D (rachitis) i tuberkulózu. V domácnostech Západu i Východu se objevilo po 2. světové válce .

(8)

Většina lékařů byli rovněž kněží. Když církevní koncil v Tours (1163) zakázal duchovním praktikovat chirurgii (Ecclesia abhorret a sanguine, církev si oškliví krev) , byla na staletí vytyčena hranice mezi teoretickou medicínou a řemeslným ranhojičstvím. Rozsah operací, který mohli ranhojiči provádět byl sice omezený (bez asepse, bez narkózy, bez moderních diagnostických metod), chirurgové (tj, ranhojiči) však dovedli provést mnohé náročné a riskantní výkony.  

(9)

Porodní báby nesměly používat nástroje, nesměly zasahovat tam, kde zručnost jejich rukou nestačila. Náčiní porodní báby tak obsahovalo výplachové trubice i řadu léčiv, ale porodnické kleště – užívané od 16. Století – jasně určují nářadí ranhojičovo.

(10)

Muří noha neboli pentagram se maloval jedním tahem na pelest postele, kolébky nebo na trám ve světnici. Ochranný pentagram se musel malovat jedním tahem. Měl ochránit před můrou – tíží na prsou, zlými sny a dechovými obtížemi, které působila - nemluvňata i dospělé.

(11)

Herbáře, soupisy rostlin s jejich použitím, lékařským, hospodářským i jiným, jsou známy od starověku. První český herbář vydal Jan Černý r. 1517. Nejslavnější mezi renesančními herbáři  – ze 16. A 17. Století – byl  herbář Pietra Andrea Mattioliho (1544), dále německé „Kräuterbücher“ Otto Brunfelse, Leonhrada Fuchse a Hieronyma Bocka, anglický herbářWilliama Turnera a další. Mattioliho herbář vyšel v řadě vydání a překladů (v Praze česky i německy, dále latinsky i francouzsky) a významně ovlivnil další středoevropské herbáře.

(12)

Středověká medicína usilovala o univerzální lék na všechny nemoci. Dryáky (theriaky) připravovaly původně lékárny a toto tekuté léčivo obsahovalo až 60 ingrediencí. Lidové dryáky se lišily podle oblasti, ale měly obvykle výraznou barvu a odpornou chuť a jejich hlavní součástí byly bezinky.

(13)

V průběhu dějin se objevila řada symbolů lékařské profese: od starořecké hole Aesculapovy, přes lahví ke zkoumání moči (uroskopii), která ve středověku i novověku identifikovala lékaře (ale i mastičkáře) a stetoskop, který tuto roli převzal v 19. Století, až po červený kříž zavedený v ženevských konvencích (1863) jako symbol zdravotních sil v boji. Ranhojičským symbolem byla od středověku lanceta k pouštění krve.